Náš první týden - honba za prací, úřady a bydlení

 31.8. - 7.9.2015
Posledně jsem skončila příletem. No vzhledem k tomu, že dneska už jsou to tři týdny co jsme dorazili, tak budu občas trochu lovit v paměti sled událostí...ale nějak to zvládnu. To je tak, když se věci odkládají a nedělají průběžně :).
Hned druhý den po příjezdu, tedy v pondělí, jsme vyrazili úřadovat. Tím myslím zařizovat še potřebné k životu na Zélandu. Kousek od bytu Diany a Štěpána bylo ochodní centrum, kde byla i pošta, což je místí "úřad" téměř pro všechno. Přepsání auta na jinou osobu, otevření bakovního účtu u Kiwi banky, žádost o IRD číslo. To vše se zvládne na poště. No o to lépe pro nás, nemuseli jsem tak běhat po deseti různých místech. Vyčekali jsme frontu a dostali se k okýnku, kde nás pán čekající za přepážkou pobídl, že jsme na řadě. Tak proběhla první srážka s nefalšovaným novozélandským přízvukem. I když to byl možná až přílišný extrém :D . Já i Kuba jsme měli pohle přišpendlený na pánových rtech a snažili se zachytit, co nám to povídá. No mnohokrát bez úspěchu...člověk si připadá trochu jako idiot, když se musí pořád dokola ptát "cožee?, pardon prosím ještě jednou? co jste to říkal? můžete to zopakovat?". No ale nakonec jsme se nějak domluvili. Oba jsme vyplnili formulář žádosti o IRD číslo a spolu s kopií pasů (a možná i mezinárodních řidičáků, co ti teď ve změti papírování nevybavuji) odeslali. Vyřízení trvá, jak nám bylo řečeno, cca 10 pracovních dnů. Tím jsme celkem úspěšně vyřídili jednu formalitu - IRD číslo. Ještě než jsem šli na poštu jsme si oba koupili simku Skinny a na ní i kreditový voucher s dobíjecím kódem. Můj fungoval celkem bez problému. Kuba se už od začátku trochu potýká se slabým a nebo vůbec žádným signálem (pozn. problém přetrvává dodnes :) ale trochu se to zlepšilo ;) ), ale alespoň jsem měli telefonní čísla, která jsme mohli uvádět jako kontaktní. Takže to byla další formalita - telefonní číslo. Poslední co nám zbývalo, byl bankovní účet. Ten jsme chtěli založit v tu samou chvíli, kdy jsme žádali o IRD. Trochu se to ale zkomplikovalo, protože jsme neměli kopii nějakého dalšího dokladu a doklad nebo důkaz o naší adrese (úřední dopis na naše jméno z banky, od auta, od telefonu,..). Proces založení účtu jsme tedy začali s tím, že ho dokončíme později až nám přijde nějaký dopis do schránky na naše jméno. Jednu věc jsme ale udělat ještě mohli. Převedli jsme auto na Kubu.
Takže: telefonní čísla jsme měli, o IRD zažádáno a bankovní účet skoro taky hotov. Po návratu domů tedy započal internetový hon za prací. Oba jsme otevřeli naše staré životopisy z Kanady a upravili aktuální údaje jako právě telefonní číslo nebo adresa a hurá na věc. Prošli jsme miliony stránek, inzerátů a nabídek práce. Každý jsme hledali trošku něco jiného, takže každý u svého počítače a datlovali jsme do klávesnice až se z nás kouřilo. Během hledání práce jsme hledali zároveň i vlastní bydlení. Kuba našel pár bytů, které byly cenově přijatelné a tak jsme začali sjednávat schůzky a prohlídky. Většina bytů, které jsme našli, byla v centru města. Musím říct, že mít auto je super. Ale ne když potřebujete zaparkovat v centru Aucklandu. Na první dvě prohlídky bytů jsme jeli hodně brzy s tím, že budeme mít čas a tak projdeme okolí a poptáme se třeba na práci, roznesem pár životopisů atd. Ještě to jsem nepočítali s tím, že hodinu budeme jezdit po městě a hledat místo na zaparkování. Nutno ještě zmínit, že ten den to byla moje vůbec první jízda na Novém Zélandu po levé straně silnice, s volantem v autě na pravo, řadicí pákou na levo a prohozenými páčkami směrovek, světel a stěračů pod volantem. Troufám si říci, že po hodině ježdění v centru jsem si zvykla velice rychle. Nebyla totiž jiná možnost. Nakonec jsme vzdali hledání parkování zadarmo a postavili se na prnví místo, teré bylo alespoň volné...i když placené. První byt nebyl uplně špatný, i když trochu zatuchlý. Rozhodující věc ale byla, že byt byl bez možnosti parkování. Což se po zkušenosti z téhož dne stalo jednou z hlavních priorit hledaného bytu. Druhý byt byl naproti přes ulici téhož dne. Už při vstupu do baráku člověka udeřil do nosu neodbytný zápach..a to jsme ještě netušili, že je cítit v celém domě. Dojeli jsme s agentem do třetího patra, kde nám ukázal byt. Byl velmi podobný jako ten první. Taková menší vybavená garsonka s balkonkem. Pak nám řekl, že v domě je ještě jeden byt k pronájmu a tak vzal celou skupinku hledačů ještě o dvě patra výše. Tento byt byl o hodně větší, nešlo už o garsonku ale slušné 1+1. Co nás ale překvapilo, že tenhle větší byt byl za uplně stejnou cenu jako ten první maličký. Předpokládáme, že důvodem byl šílený smrad, který dost možná nešel vyvětrat...Nepřekvapilo by nás, kdyby přímo pod bytem byla kuchyně špinavého čínského bistra..No každopádně ani tyyto dva byty neměly parkovací místo. Takže nebylo mco co řešit. Navíc na ten smrad bych si opravdu nechtěla zvykat a ani nevím jeslti bychom to zvládli. Vrátili jsem se tedy domů a promazali seznam dalších bytů v centru, které jsme se chystali navštívit. A hledání začalo nanovo. Mezitím volali Kubovi asi ze dvou až tří agentur. Jenže práce přes agenturu znamená nižší plat. Takže si je nechal v záloze a hledali jsme dál.
Mně si ve středu pozvali na dva pohovory. Na oba jsem šla ve čtvtek. Jeden byl do juice baru - řetězec s pobočkami hlavně ve velkých nákupních centrech (prakticky totéž jako jsem dělala v Čechách jenom bez zmrzliny :) ) a druhý do kavárny. Na pohovor do juice baru jsem byla pozvaná na 9 hod ráno. Po příchodu jsem zjistila, že se mnou ještě dalších asi 20 lidí z nichž tak 15 byli asiati, 3 trochu tmavší, já a ještě jedna běloška :D . Povor probíhal tak, že jsme se jeden po druhém střídali u "vyslýchacího stolečku", každý měl cca 2-5 min. Takže já jsem šla nakonec až skoro poslední těsně před desátou hodinou. Tentýž den jsem měla v poledne ještě druhý pohovor v kavárně. Tam už jsem byla sama a trval asi půl hodiny. Probíhal moc dobře, takže jsme se s manažerkou kavárny dohodli na pátek na zkušební neplacenou směnu na tři hoďky. Odpoledne, když jsem se vrátila domů, jsem dostala mail z juice baru, že jsem postoupila s pohovorů a pozvali mě na zkušební neplacenou směnu. A na kdy asi tak? no jistě na tentýž den a hodinu jako zkušební směna v kavárně. Paráda...člověk týden hledá práci a pak hned první dva pohovory dopadnou úspěšně. Jenže rozdvojit se nemůžu a tak jsem si vybrala zkusit štěstí v kavárně, která mě lákala víc než juice bar. A vyplatilo se :) . Po pěti dnech od příjezdu jsem už podepisovala smlouvu na plný úvazek jako servírka  kavárně s restaurací ;). Kuba stále ještě hledal, ale už jen to, že jeden z nás bude mít příjem bylo pozitivní pro oba. Ke konci týdne jsme dokonce sehnali i byt, který se nám líbil, majitelka byla příjemná, měl vlastní parkovací místo a dokonce k mé velké radosti i zahradu se záhonkama na kytičky (i když poněkud neudržovanou - ale pracuju na tom :) ). Jediný problém pro mě byl, že byt byl trochu daleko od mé práce. Teda "daleko" je trochu relativní pojem. Autem to bylo 12 min., jenže kavárna nemá vlastní parkoviště a je prakticky nemožné tam zaparkovat. Ale Kuba se do bytu zamiloval na první pohled a já bych asi neměla to srdce mu říct že ne, i kdybych měla jezdit do práce každý den hodinu. Kuba mi navíc slíbil, že když to nepůjde jinak, klidně mě bude do práce každý den vozit (a to věděl že ranní směna mi začíná v šest hodin :D, kdo zná Kubu a ví jak vstává, chápe, jak velká laskavost by to od něj byla ;) ). Takže jsme souhlasili a druhý den jeli zaplatit nájem, kauci a podepsat smlouvu.
A v pondělí večer po mé první směně v práci jsme se stěhovali do vlastního nového bytečku. :)

Cesta na Zéland aneb tři dny na letadlové stravě

   Balení...No, začala jsem v pondělí hromadou na gauči v obýváku a pak jsme odjeli s maminkou na výlet na hory. Vrátily jsme se ve čtvrtek odpoledne. Cestou domů jsem spěchaly, protože dovoz obývací stěny byl domluven na druhou hodinu a m uvízly v zácpě v Náchodě. Ale na kluky dopravácký se dá spolehnout i tak...14.07 volali, že se strašně omlouvají, ale dorazí až mezi třetí a půl čtvrtou, že musí ještě do Hronova. Takže jsme piánko dojely dom, uvařily kávu a čekaly. Chlapec přijel po třetí s náklaďáčkem k baráku a odnosili jsme společně pár balíků prkýnek na stěnu a komodu. Doma jsme zjistily, že balík s komodou je odřený až na dřevo a jedno prkno škrábnuté..mají štěstí, že to nebude vidět, jinak bychom je hnaly!! :) Takže k mojí hromadě krámů v půlce obýváku přibyla druhá hromada prkýnek nábytku, čekajícího na složení. Škoda, že jsem ještě ten večer odjela...já bych si tu stěnu tááák složila :) . No jo no, třeba až se vrátím, bude ještě v krabici :D .

   Tak jsem to tak jako pomalu začala skládat do kufru. A do krosny ...A do příručního zavazadla. No nevezla jsem si toho zrovna málo, přiznávám.. Když se to odpoledne Kuba stavil na chvilku a vidět tu moji hromadu, tak jsem skoro dostala vyhubováno hned ve dveřích :D. No limit na dvě zavazadla byl 40 kg plus ještě 8 příruční. Do toho jsem se jako vešla i s rezervami. Ale nepochybuji, že se spoustou věcí se tu rozloučím, donosím a s těžkým srdcem vhodím, tak snad budu mít zpátky více místa. No povíme si za rok :D 

   Po mírném přerovnávání jsem zabalila. Měla jsem trošku dilema, co si vzít na sebe na cestu, protože když jsme odjížděli, v Čechách bylo dost teplo, ale co jsem tak koukala na počasí v Aucklandu, tak na nás čekal pěkně deštivý a chladný týden. Nakonec jsem ale asi zvolila dobře.

   Cca v 1.15 v pátek ráno přijel Kuba s mamkou k nám před barák, porovnali jsme kufry do auta, popusinkovala jsem Saginku, rozloučila s Vojtou a vyrazili jsme směr Praha letiště. Jeli jsme po staré silnici a cesta byla celkem bez zdržování nebo komplikací. Kuba cestou trochu vytuhnul..já to v autě nějak neumím, tak jsem byla sice trochu pytlem praštěná, ale bdělá. Cesta byla v pohodě, jen po Praze jsme se maličko zamotali. Ale to už se vzbudil Kuba a zkušeně navigoval přes centrum, kam jsme se tak trochu omylem dostali. Na letiště jsme dorazili včas s dostatečným předstihem. S milým pánem na přepážce u odbavení jsme se zakecali tak, že jsme tak trochu pozastavili frontu čekající za námi. Ale milý personál ve sužbách vždycky potěší. Zavazadla byla v pořádku a navíc nám vyšel vstříc a podařilo se mu na druhý let z Amsterdamu do Taipei přesunout naše místa v letadle, takže jsme seděli sami na dvousedačce, jeden do uličky a druhý u okna.

   Letový itinerář byl plánovaný následovně: odlet Praha 7.00 do Amsterdamu. Tam přes pět hodin čekačka, pak z Amsterdamu do Taipei s mezizastávkou v Bangkoku, necelých 11 hodin čekání v Taipei a pak z Taipei s mezizastávkou v Brisbane do Aucklandu.

   Cesta do Amsterdamu trvala ani ne hodinku a půl a tamější letiště je nám už dosti známe, takže jsme docela i věděli kam jít, kde se najíst a podobně. Stejně jsme ale po probdělé noci cestou na letiště byli dost unavení, takže já lehce zadřímla na lavičce s hlavou u Kuby na klíně a on mezitím koukal na seriál na noťasu. Skoro nás až překvapilo jak těch pět hodin uteklo. Nasedli jsme do letadla do Taipei. Celkově i s mezipřistáním trval let přes 16 hodin. V Bangkoku jsme museli vystoupit s letadla, udělat si malé kolečko na letišti přes jednu kontrolu a zase jsme se vrátili zpět k letadlu, kde už zase probíhalo naloďování. Docela jsme oba uvítali cca hodinové protažení a procházku po mnoha hodinách v letadle. Mrtví a rozlámaní jsme dorazili do Taipei, kde jsme měli strávit přes 11 hodin na letišti. Už od přistání mi bylo tak nějak docela hodně špatně a na nějaké courání po letišti jsem neměla sílu ani náladu a Kuba vlastně taky ne. Našli jsme nutná místa pro mnoho hodin čekání jako záchody, občerstvení a sezení/ležení a většinu času strávili na parádních lehátkách, na jejichž uvolnění jsme číhali asi tak hodinu :D. Byly u nich dokonce i zásuvky, takže jsme napojili telefony a notebooky a odpočívali, koukali na filmy, občas pospávali nebo hledali už předem v inzerátech bydlení či práci. Jedinou nevýhodou byla dost silně puštěná klimatizace, která velmi nepříjemně foukala přímo na nás nad lehátkama. Mně byla zima celkem velká a to jsem měla dlouhé kalhoty, mikinu, šátek na krku a ještě tlusté ponožky...Kuba chudák klepal v kraťasech, sandálech a košili ještě větší. Nakonec se přiblížila hodina odletu, tak jsem se vydali najít náš gate. Dorazili jsme abychom zjistili, že máme zpoždění cca 40 minut..tak jsme si zase počkali, během čehož jsme zjistili, že v čekárně sedíme s krajanem, který jakmile zaslechl češtinu, hned se k nám hlásil.

   Nakonec jsme přeci jen vyrazili na další několikahodinový let. Tentokrát necelých 13 hodin do Aucklandu. Zastávka v Brisbane byla opět na cca hoďku a půl, stejný proces s jednou kontrolou jako v Bangkoku. Poslední cca 3 hodinový let z Brisbane do Aucklandu už byla rychlovka. Po třech dnech strávených v letadle a na letištích převážně na letadlové stravě můj žaludek plakal a volal po opětovném normálním jídle. Ale zas abych jim nekřivdila. Jidla bylo opravdu dost a nebylo vůbec špatné. Ale přeci celou dobu s mačkajícím se žaludkem, změnami tlaku, nedostatkem spánku atp to nebylo uplně ono.

Po přistání v Aucklandu jsme se už nemohli dočkat až budeme mít konečně vše za sebou, vylezeme z letiště a řekneme si „JO!! Jsme na Zélandu!“. S obavou, aby nebyl žádný problém při kontrolách a s vízama, jsme vyrazili skrz letiště. A nestačili jsme se divit. Po letištním procesu při letu do Kanady a získávání pracovního povolení, jsme čekali podobně komplikovaný proces i na Zélandu. Ale opak byl pravdou. Prošli jsme asi tak jednou možná dvěmi pasovými kontrolami, paní úřednice se nás zeptala na pár otázek typu jestli tu už máme práci, jestli chceme cestovat a podobně a bylo to. Tak jsme pomalu tak šli s tím pasem v ruce a oba s otevřenou pusou koukali na svoje razítko v pasu a stále nechápali. „To je jako všechno? To je nějaký divný ne?“ No a tak jsme se jako staří poctivci ještě znovu vrátili zpět k paní úřednici s kolegou a znovu se jich ptali jestli to je opravdu všechno, co potřebujeme, abychom tu mohli rok zůstat a pracovat. Ubezpečili nás, že opravdu ano. Co jiného bychom vlastně taky chtěli, že jo. Tady nikdo nic moc neřeší, tak proč by měli úředníci na letišti :D . Tak jsme se vydali na poslední kontrolu – biosecurity aneb kontrola obsahu zavazadel, které jsme si mezitím vyzvedli. Ještě v letadle před přistáním jsme vyplnili vstupní kartu, ve které se prohlašuje a přiznává (případně zatajuje – což není samozřejmě náš případ) co všechno do země vezeme v zavazadlech. Tak trochu jsem se zamyslela, jestli ten pytel léků v mém kufru je v pohodě :D. Jedna z otázek byla také jestli máme použité campingové vybavení – dávají velký pozor, aby jim někdo nepřivezl třeba ve stanu zabalený nějaký hmyz atd. Tak Kuba zaškrtl, že teda stan vezeme. Takže když na nás došla řada, po několika otázkách o obsahu našeho kufru jsme se odebrali odevzdat stan na bezpečnostní dezinfikaci a vyčištění. To netrvalo 10-15 min jak nám tvrdil úředník, ale asi půl hodiny. Mezitím jsme se už našli s Romanem (kluk z Čech, se kterým jsem se po fb domluvila, že nám prodá auto a přijede pro nás na letiště).

   Z letiště jsme jeli budoucím naším autem. Vzhledem k tomu, že to byla moje první jízda vlevo, i jako spolujezdec jsem celou cestu měla pocit, že se určitě vybouráme nebo minimálně někde něco odřeme :D. Celou cestu jsem si říkala, že na to si rozhodně budu těžko zvykat až budu muset řídit sama. Roman nás dovezl „domů“ čímž myslím domů k Dianě a Štěpánovi, dalším dobrodincům, kteří nám pronajmutím svého bytu ulehčili velmi výrazně náš nelehký nový start v cizí zemi. Po příjezdu na nás nečekali v bytě jen oni dva, ale i velké překvapení. Po seznámení a prohození pár slov mezi sebou jsme zjistili, že kluci (Kuba se Štěpánem) jsou oba z Hronova, a že spolu jako děti hrávali fotbal a vlastně se znají už léta. A Diana je nevlastní ségra holčiny, se kterou jsem chodila na základku. Člověk objede půlku světa, aby na druhé straně potkal lidi se svého města :).

   Vše připraveno...začínáme bydlet, zařizovat a hledat ;) Ale až zítra!! Unaveni a spokojeni, že vše šlo tak hladce, jsme se šli pomalu uložit. Jediná nepříjemnost bylo počasí, které jsme zrovna nešťastně vychytali. Celý týden déšť, přeháňky, vítr a dost zima. Převléknout, vyčistit zoubky a hajat. Skoro jsme to tak provedli, jen s jedním šokem navíc. Sundala jsem ponožky a zjistila, že tak oteklé kotníky jsem nikdy v životě neměla :D. Ale po 36 hodinách v letadle se nebylo moc čemu divit ;) . Do rána to bylo lepší a další den už bez známek otoku. Ale přiznávám, trochu mě to vyděsilo ;) asi jsem si možnááá přeci jen mohla na ten let pořídit třeba punčocháče nebo vzít ty prášky co jsem plánovala a neudělala to :D . Poučení pro příště ;).

   Tak zítra začínáme :).