31.8. - 7.9.2015
Posledně jsem skončila příletem. No vzhledem k tomu, že dneska už jsou to tři týdny co jsme dorazili, tak budu občas trochu lovit v paměti sled událostí...ale nějak to zvládnu. To je tak, když se věci odkládají a nedělají průběžně :).
Hned druhý den po příjezdu, tedy v pondělí, jsme vyrazili úřadovat. Tím myslím zařizovat še potřebné k životu na Zélandu. Kousek od bytu Diany a Štěpána bylo ochodní centrum, kde byla i pošta, což je místí "úřad" téměř pro všechno. Přepsání auta na jinou osobu, otevření bakovního účtu u Kiwi banky, žádost o IRD číslo. To vše se zvládne na poště. No o to lépe pro nás, nemuseli jsem tak běhat po deseti různých místech. Vyčekali jsme frontu a dostali se k okýnku, kde nás pán čekající za přepážkou pobídl, že jsme na řadě. Tak proběhla první srážka s nefalšovaným novozélandským přízvukem. I když to byl možná až přílišný extrém :D . Já i Kuba jsme měli pohle přišpendlený na pánových rtech a snažili se zachytit, co nám to povídá. No mnohokrát bez úspěchu...člověk si připadá trochu jako idiot, když se musí pořád dokola ptát "cožee?, pardon prosím ještě jednou? co jste to říkal? můžete to zopakovat?". No ale nakonec jsme se nějak domluvili. Oba jsme vyplnili formulář žádosti o IRD číslo a spolu s kopií pasů (a možná i mezinárodních řidičáků, co ti teď ve změti papírování nevybavuji) odeslali. Vyřízení trvá, jak nám bylo řečeno, cca 10 pracovních dnů. Tím jsme celkem úspěšně vyřídili jednu formalitu - IRD číslo. Ještě než jsem šli na poštu jsme si oba koupili simku Skinny a na ní i kreditový voucher s dobíjecím kódem. Můj fungoval celkem bez problému. Kuba se už od začátku trochu potýká se slabým a nebo vůbec žádným signálem (pozn. problém přetrvává dodnes :) ale trochu se to zlepšilo ;) ), ale alespoň jsem měli telefonní čísla, která jsme mohli uvádět jako kontaktní. Takže to byla další formalita - telefonní číslo. Poslední co nám zbývalo, byl bankovní účet. Ten jsme chtěli založit v tu samou chvíli, kdy jsme žádali o IRD. Trochu se to ale zkomplikovalo, protože jsme neměli kopii nějakého dalšího dokladu a doklad nebo důkaz o naší adrese (úřední dopis na naše jméno z banky, od auta, od telefonu,..). Proces založení účtu jsme tedy začali s tím, že ho dokončíme později až nám přijde nějaký dopis do schránky na naše jméno. Jednu věc jsme ale udělat ještě mohli. Převedli jsme auto na Kubu.
Takže: telefonní čísla jsme měli, o IRD zažádáno a bankovní účet skoro taky hotov. Po návratu domů tedy započal internetový hon za prací. Oba jsme otevřeli naše staré životopisy z Kanady a upravili aktuální údaje jako právě telefonní číslo nebo adresa a hurá na věc. Prošli jsme miliony stránek, inzerátů a nabídek práce. Každý jsme hledali trošku něco jiného, takže každý u svého počítače a datlovali jsme do klávesnice až se z nás kouřilo. Během hledání práce jsme hledali zároveň i vlastní bydlení. Kuba našel pár bytů, které byly cenově přijatelné a tak jsme začali sjednávat schůzky a prohlídky. Většina bytů, které jsme našli, byla v centru města. Musím říct, že mít auto je super. Ale ne když potřebujete zaparkovat v centru Aucklandu. Na první dvě prohlídky bytů jsme jeli hodně brzy s tím, že budeme mít čas a tak projdeme okolí a poptáme se třeba na práci, roznesem pár životopisů atd. Ještě to jsem nepočítali s tím, že hodinu budeme jezdit po městě a hledat místo na zaparkování. Nutno ještě zmínit, že ten den to byla moje vůbec první jízda na Novém Zélandu po levé straně silnice, s volantem v autě na pravo, řadicí pákou na levo a prohozenými páčkami směrovek, světel a stěračů pod volantem. Troufám si říci, že po hodině ježdění v centru jsem si zvykla velice rychle. Nebyla totiž jiná možnost. Nakonec jsme vzdali hledání parkování zadarmo a postavili se na prnví místo, teré bylo alespoň volné...i když placené. První byt nebyl uplně špatný, i když trochu zatuchlý. Rozhodující věc ale byla, že byt byl bez možnosti parkování. Což se po zkušenosti z téhož dne stalo jednou z hlavních priorit hledaného bytu. Druhý byt byl naproti přes ulici téhož dne. Už při vstupu do baráku člověka udeřil do nosu neodbytný zápach..a to jsme ještě netušili, že je cítit v celém domě. Dojeli jsme s agentem do třetího patra, kde nám ukázal byt. Byl velmi podobný jako ten první. Taková menší vybavená garsonka s balkonkem. Pak nám řekl, že v domě je ještě jeden byt k pronájmu a tak vzal celou skupinku hledačů ještě o dvě patra výše. Tento byt byl o hodně větší, nešlo už o garsonku ale slušné 1+1. Co nás ale překvapilo, že tenhle větší byt byl za uplně stejnou cenu jako ten první maličký. Předpokládáme, že důvodem byl šílený smrad, který dost možná nešel vyvětrat...Nepřekvapilo by nás, kdyby přímo pod bytem byla kuchyně špinavého čínského bistra..No každopádně ani tyyto dva byty neměly parkovací místo. Takže nebylo mco co řešit. Navíc na ten smrad bych si opravdu nechtěla zvykat a ani nevím jeslti bychom to zvládli. Vrátili jsem se tedy domů a promazali seznam dalších bytů v centru, které jsme se chystali navštívit. A hledání začalo nanovo. Mezitím volali Kubovi asi ze dvou až tří agentur. Jenže práce přes agenturu znamená nižší plat. Takže si je nechal v záloze a hledali jsme dál.
Mně si ve středu pozvali na dva pohovory. Na oba jsem šla ve čtvtek. Jeden byl do juice baru - řetězec s pobočkami hlavně ve velkých nákupních centrech (prakticky totéž jako jsem dělala v Čechách jenom bez zmrzliny :) ) a druhý do kavárny. Na pohovor do juice baru jsem byla pozvaná na 9 hod ráno. Po příchodu jsem zjistila, že se mnou ještě dalších asi 20 lidí z nichž tak 15 byli asiati, 3 trochu tmavší, já a ještě jedna běloška :D . Povor probíhal tak, že jsme se jeden po druhém střídali u "vyslýchacího stolečku", každý měl cca 2-5 min. Takže já jsem šla nakonec až skoro poslední těsně před desátou hodinou. Tentýž den jsem měla v poledne ještě druhý pohovor v kavárně. Tam už jsem byla sama a trval asi půl hodiny. Probíhal moc dobře, takže jsme se s manažerkou kavárny dohodli na pátek na zkušební neplacenou směnu na tři hoďky. Odpoledne, když jsem se vrátila domů, jsem dostala mail z juice baru, že jsem postoupila s pohovorů a pozvali mě na zkušební neplacenou směnu. A na kdy asi tak? no jistě na tentýž den a hodinu jako zkušební směna v kavárně. Paráda...člověk týden hledá práci a pak hned první dva pohovory dopadnou úspěšně. Jenže rozdvojit se nemůžu a tak jsem si vybrala zkusit štěstí v kavárně, která mě lákala víc než juice bar. A vyplatilo se :) . Po pěti dnech od příjezdu jsem už podepisovala smlouvu na plný úvazek jako servírka kavárně s restaurací ;). Kuba stále ještě hledal, ale už jen to, že jeden z nás bude mít příjem bylo pozitivní pro oba. Ke konci týdne jsme dokonce sehnali i byt, který se nám líbil, majitelka byla příjemná, měl vlastní parkovací místo a dokonce k mé velké radosti i zahradu se záhonkama na kytičky (i když poněkud neudržovanou - ale pracuju na tom :) ). Jediný problém pro mě byl, že byt byl trochu daleko od mé práce. Teda "daleko" je trochu relativní pojem. Autem to bylo 12 min., jenže kavárna nemá vlastní parkoviště a je prakticky nemožné tam zaparkovat. Ale Kuba se do bytu zamiloval na první pohled a já bych asi neměla to srdce mu říct že ne, i kdybych měla jezdit do práce každý den hodinu. Kuba mi navíc slíbil, že když to nepůjde jinak, klidně mě bude do práce každý den vozit (a to věděl že ranní směna mi začíná v šest hodin :D, kdo zná Kubu a ví jak vstává, chápe, jak velká laskavost by to od něj byla ;) ). Takže jsme souhlasili a druhý den jeli zaplatit nájem, kauci a podepsat smlouvu.
A v pondělí večer po mé první směně v práci jsme se stěhovali do vlastního nového bytečku. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat