Tak jsem to tak jako pomalu začala skládat do kufru. A do
krosny ...A do příručního zavazadla. No nevezla jsem si toho zrovna málo,
přiznávám.. Když se to odpoledne Kuba stavil na chvilku a vidět tu moji
hromadu, tak jsem skoro dostala vyhubováno hned ve dveřích :D. No limit na dvě
zavazadla byl 40 kg
plus ještě 8 příruční. Do toho jsem se jako vešla i s rezervami. Ale
nepochybuji, že se spoustou věcí se tu rozloučím, donosím a s těžkým
srdcem vhodím, tak snad budu mít zpátky více místa. No povíme si za rok :D
Po mírném přerovnávání jsem zabalila. Měla jsem trošku
dilema, co si vzít na sebe na cestu, protože když jsme odjížděli,
v Čechách bylo dost teplo, ale co jsem tak koukala na počasí
v Aucklandu, tak na nás čekal pěkně deštivý a chladný týden. Nakonec jsem
ale asi zvolila dobře.
Cca v 1.15 v pátek ráno přijel Kuba s mamkou
k nám před barák, porovnali jsme kufry do auta, popusinkovala jsem
Saginku, rozloučila s Vojtou a vyrazili jsme směr Praha letiště. Jeli jsme
po staré silnici a cesta byla celkem bez zdržování nebo komplikací. Kuba cestou
trochu vytuhnul..já to v autě nějak neumím, tak jsem byla sice trochu
pytlem praštěná, ale bdělá. Cesta byla v pohodě, jen po Praze jsme se
maličko zamotali. Ale to už se vzbudil Kuba a zkušeně navigoval přes centrum, kam
jsme se tak trochu omylem dostali. Na letiště jsme dorazili včas
s dostatečným předstihem. S milým pánem na přepážce u odbavení jsme
se zakecali tak, že jsme tak trochu pozastavili frontu čekající za námi. Ale
milý personál ve sužbách vždycky potěší. Zavazadla byla v pořádku a navíc
nám vyšel vstříc a podařilo se mu na druhý let z Amsterdamu do Taipei
přesunout naše místa v letadle, takže jsme seděli sami na dvousedačce,
jeden do uličky a druhý u okna.
Letový itinerář byl plánovaný následovně: odlet Praha 7.00
do Amsterdamu. Tam přes pět hodin čekačka, pak z Amsterdamu do Taipei
s mezizastávkou v Bangkoku, necelých 11 hodin čekání v Taipei a
pak z Taipei s mezizastávkou v Brisbane do Aucklandu.
Cesta do Amsterdamu trvala ani ne hodinku a půl a tamější
letiště je nám už dosti známe, takže jsme docela i věděli kam jít, kde se
najíst a podobně. Stejně jsme ale po probdělé noci cestou na letiště byli dost
unavení, takže já lehce zadřímla na lavičce s hlavou u Kuby na klíně a on
mezitím koukal na seriál na noťasu. Skoro nás až překvapilo jak těch pět hodin
uteklo. Nasedli jsme do letadla do Taipei. Celkově i s mezipřistáním trval
let přes 16 hodin. V Bangkoku jsme museli vystoupit s letadla, udělat
si malé kolečko na letišti přes jednu kontrolu a zase jsme se vrátili zpět
k letadlu, kde už zase probíhalo naloďování. Docela jsme oba uvítali cca
hodinové protažení a procházku po mnoha hodinách v letadle. Mrtví a
rozlámaní jsme dorazili do Taipei, kde jsme měli strávit přes 11 hodin na
letišti. Už od přistání mi bylo tak nějak docela hodně špatně a na nějaké
courání po letišti jsem neměla sílu ani náladu a Kuba vlastně taky ne. Našli
jsme nutná místa pro mnoho hodin čekání jako záchody, občerstvení a
sezení/ležení a většinu času strávili na parádních lehátkách, na jejichž uvolnění
jsme číhali asi tak hodinu :D. Byly u nich dokonce i zásuvky, takže jsme
napojili telefony a notebooky a odpočívali, koukali na filmy, občas pospávali
nebo hledali už předem v inzerátech bydlení či práci. Jedinou nevýhodou
byla dost silně puštěná klimatizace, která velmi nepříjemně foukala přímo na
nás nad lehátkama. Mně byla zima celkem velká a to jsem měla dlouhé kalhoty,
mikinu, šátek na krku a ještě tlusté ponožky...Kuba chudák klepal
v kraťasech, sandálech a košili ještě větší. Nakonec se přiblížila hodina
odletu, tak jsem se vydali najít náš gate. Dorazili jsme abychom zjistili, že
máme zpoždění cca 40 minut..tak jsme si zase počkali, během čehož jsme
zjistili, že v čekárně sedíme s krajanem, který jakmile zaslechl češtinu,
hned se k nám hlásil.
Nakonec jsme přeci jen vyrazili na další několikahodinový
let. Tentokrát necelých 13 hodin do Aucklandu. Zastávka v Brisbane byla
opět na cca hoďku a půl, stejný proces s jednou kontrolou jako
v Bangkoku. Poslední cca 3 hodinový let z Brisbane do Aucklandu už
byla rychlovka. Po třech dnech strávených v letadle a na letištích
převážně na letadlové stravě můj žaludek plakal a volal po opětovném normálním
jídle. Ale zas abych jim nekřivdila. Jidla bylo opravdu dost a nebylo vůbec
špatné. Ale přeci celou dobu s mačkajícím se žaludkem, změnami tlaku,
nedostatkem spánku atp to nebylo uplně ono.
Po přistání v Aucklandu jsme se už nemohli dočkat až
budeme mít konečně vše za sebou, vylezeme z letiště a řekneme si „JO!!
Jsme na Zélandu!“. S obavou, aby nebyl žádný problém při kontrolách a
s vízama, jsme vyrazili skrz letiště. A nestačili jsme se divit. Po
letištním procesu při letu do Kanady a získávání pracovního povolení, jsme
čekali podobně komplikovaný proces i na Zélandu. Ale opak byl pravdou. Prošli
jsme asi tak jednou možná dvěmi pasovými kontrolami, paní úřednice se nás
zeptala na pár otázek typu jestli tu už máme práci, jestli chceme cestovat a
podobně a bylo to. Tak jsme pomalu tak šli s tím pasem v ruce a oba
s otevřenou pusou koukali na svoje razítko v pasu a stále nechápali.
„To je jako všechno? To je nějaký divný ne?“ No a tak jsme se jako staří
poctivci ještě znovu vrátili zpět k paní úřednici s kolegou a znovu
se jich ptali jestli to je opravdu všechno, co potřebujeme, abychom tu mohli
rok zůstat a pracovat. Ubezpečili nás, že opravdu ano. Co jiného bychom vlastně
taky chtěli, že jo. Tady nikdo nic moc neřeší, tak proč by měli úředníci na
letišti :D . Tak jsme se vydali na poslední kontrolu – biosecurity aneb
kontrola obsahu zavazadel, které jsme si mezitím vyzvedli. Ještě v letadle
před přistáním jsme vyplnili vstupní kartu, ve které se prohlašuje a přiznává
(případně zatajuje – což není samozřejmě náš případ) co všechno do země vezeme
v zavazadlech. Tak trochu jsem se zamyslela, jestli ten pytel léků
v mém kufru je v pohodě :D. Jedna z otázek byla také jestli máme
použité campingové vybavení – dávají velký pozor, aby jim někdo nepřivezl třeba
ve stanu zabalený nějaký hmyz atd. Tak Kuba zaškrtl, že teda stan vezeme. Takže
když na nás došla řada, po několika otázkách o obsahu našeho kufru jsme se
odebrali odevzdat stan na bezpečnostní dezinfikaci a vyčištění. To netrvalo
10-15 min jak nám tvrdil úředník, ale asi půl hodiny. Mezitím jsme se už našli
s Romanem (kluk z Čech, se kterým jsem se po fb domluvila, že nám
prodá auto a přijede pro nás na letiště).
Z letiště jsme jeli budoucím naším autem. Vzhledem
k tomu, že to byla moje první jízda vlevo, i jako spolujezdec jsem celou
cestu měla pocit, že se určitě vybouráme nebo minimálně někde něco odřeme :D.
Celou cestu jsem si říkala, že na to si rozhodně budu těžko zvykat až budu
muset řídit sama. Roman nás dovezl „domů“ čímž myslím domů k Dianě a
Štěpánovi, dalším dobrodincům, kteří nám pronajmutím svého bytu ulehčili velmi
výrazně náš nelehký nový start v cizí zemi. Po příjezdu na nás nečekali
v bytě jen oni dva, ale i velké překvapení. Po seznámení a prohození pár
slov mezi sebou jsme zjistili, že kluci (Kuba se Štěpánem) jsou oba
z Hronova, a že spolu jako děti hrávali fotbal a vlastně se znají už léta.
A Diana je nevlastní ségra holčiny, se kterou jsem chodila na základku. Člověk
objede půlku světa, aby na druhé straně potkal lidi se svého města :).
Vše připraveno...začínáme bydlet, zařizovat a hledat ;) Ale
až zítra!! Unaveni a spokojeni, že vše šlo tak hladce, jsme se šli pomalu
uložit. Jediná nepříjemnost bylo počasí, které jsme zrovna nešťastně vychytali.
Celý týden déšť, přeháňky, vítr a dost zima. Převléknout, vyčistit zoubky a
hajat. Skoro jsme to tak provedli, jen s jedním šokem navíc. Sundala jsem
ponožky a zjistila, že tak oteklé kotníky jsem nikdy v životě neměla :D.
Ale po 36 hodinách v letadle se nebylo moc čemu divit ;) . Do rána to bylo
lepší a další den už bez známek otoku. Ale přiznávám, trochu mě to vyděsilo ;)
asi jsem si možnááá přeci jen mohla na ten let pořídit třeba punčocháče nebo
vzít ty prášky co jsem plánovala a neudělala to :D . Poučení pro příště ;).
Tak zítra začínáme :).
Žádné komentáře:
Okomentovat