29.11.2015 Absence vánoční nálady

Obvykle začínám s vánočními písničkami, filmy a obecně myšlenkami na Vánoce už někdy koncem října...začíná se pomalu ochlazovat, člověk už sem tam ve vzduchu cítí, že brzy přijde mráz a sníh...No...je konec listopadu a já jsem Vánocemi absolutně nedotčena. V obchodech už je všude vánoční výzdoba, stromečky, vánoční sortiment a já chodím po ulicích v letních šatech a sandálech a přemýšlím, jestli je už čas vytáhnout plavky a mazat se opalovacím krémem. Nějak ty Vánoce taky prostě necítím. Snad ani stromeček kupovat nebudeme, protože v 30°C by za dva dny stejně opadal...
Novozélanďani to asi vnímají jinak, protože pro ně je to přitozené, ale to jsem se tak sem tam bavila s lidmi z jiných zemí žijících tady, většina to vnímá stejně jako já. K Vánocům prostě patří zima, sníh, tma v šest večer, kdy si člověk může zalézt pod deku a koukat na pohádky s talířem cukroví na klíně...
Je sice pravda, že v Čechách už nebyly opravdu bílé Vánoce ani nepamatuju, ale pořád je aspoň zima....člověk oblíkne kabát, čepici a šálu a jde se projít do chladné noci po osvětlených ulicích. Jsem zkrátka zastánce tradičních studených, bílých Vánoc s horkou kávou, cukrovím a pohádkami :) .

13.11. Výlet na Takapuna Beach

Nová práce mě baví čím dál víc. jakožto zaměstnanec oceňuji, že nemusíme nosit neforemné uniformy s logem či křiklavou barvou. Ale určitá pravidla a normy tu jsou - černé kalhoty či sukně a černá/bílá košile. Tak černé kalhoty nebyly problém. Vezla jsem si je přesně pro tento účel. A nějaká sukně se taky našla..Jediný problém byl vršek. Měla jsem totiž s sebou jednu černou košili (také pro případ práce v kavárně nebo restauraci) ale nic víc. A jedna košile je přeci jen málo na každodenní nošení a běhání po place. A tak se stalo, že jsme s Dianou vyrazily na nákup do sekáče. Já, nováček v neprozkoumaném městě, jsem samozřejmě neměla tušení kde je nějaký slušný sekáč, takže jsem se nechala vézt. Sekáč byl na severu Aucklandu v North Shore kousek od Takapuna Beach, což je přes most po dálnici přes kousek moře. Vyrazily jsme v den mého volna, když Diana skončila v práci. A že to byl pořádný sekáč. brouzdaly jsme mezi regálama přes hodinu a nakonec, chvíli před zavíračkou, jsme se s plným košem vydaly ke zkušebním kabinkám. Ač jsem tomu ze začátku moc nevěřila, podařilo se nám ulovit pár pěkných kousků. Po nakupování jsme se vypravily na něco k snědku. Dianina jasná volba bylo suši, které pro ni asi neodmyslitelně patří, kdykoli se vyráží slunit na Takapunu. Já nadšeně souhlasila, protože jsem suši ještě nikdy nejedla (ani tady ani jinde na světě). A navíc jsem měla v plánu ho poprvé vyzkoušet s někým, kdo je suši milovník, aby na mě přenesl to správné nadšení pro suši (což se přesně i stalo). Maličký suši krámek byl v pasáži kousek od pláže (s příznivou cenou jeden dolar za rolku). Vyzkoušela jsem skoro všechny, které tam měli na výběr (protože jich zas tolik nebylo ;) ). Cestou na pláž jsme se ještě stavily v kavárně, kde pracuje Diany kamarádka (taky Češka :) ). A pak už každá se svou suši krabičkou přímo na pláž. Bylo fakt krásně. Nebe skoro bez mráčků, sluníčko svítilo jako o život..paráda...skoro jsem si říkala, že už si s sebou vezmu i plavky a konečně vyzkouším moře. Ale i přestože bylo nádherně, foukal tak studený vítr, že jsme občas oblékaly i svetr. Mimo  to to ale bylo hezky strávené odpoledne na krásně vyhřátém písku. Popovídaly jsem jak se patří, pokochaly se krásným výhledem na moře, ostrovy, vlny a chlapy kočírující surfy a lodičky ;).

Nová práce

6. listopadu
No..slovo dalo slovo a po nabídce na plný úvazek ve Wintergarden caffee jsem oznámila jsou výpověď v Columbusu. Ve smlouvě je dáno, že musím dát upozornění 2 týdny dopředu než odejdu a tka se i stalo. Během těch dvou týdnů jsem ale už začínala pracovat ve Wintergarden (zatím na částečný úvazek). Poslední týden byl opravdu hodně náročný..cca 60 hodin v práci..domů jsem se chodila tak akorát vyspat a s Kubou stíhala si říct tak akorát "dobré ráno" a "dobrou noc" a někdy ani to ne. Po skončení výpovědní lhůty v Columbusu jsme se nakonec místo výpovědi dohodly s manažerkou na s jiný druh smlouvy, dalo by se říct příležitostných směn (pokud by třeba ěkdo onemocněl, tak že vypomůžu pokrýt směny). Takže je to taková malá rezerva kdyby náhodou něco nevyšlo.
Od tohoto pondělka už jsem tedy naplno nastoupila na plný úvazek do Wintergarden caffee. Dělám tedy už zase jako normální člověk cca 40 hodin týdně. Práce je to fajn. Nejvíc se mi líbí, že nedělám každ den to samé. Kavárna (restaurace) totiž funguje, řekla bych, především ze soukromých akcí, meetingů apod, na kterých personál kavárny zajišťuje obsluhu, pohoštění a prostory. Což je šance pro mě za prvné odpracovat více hodin a za druhé (především) získat nové zkušenosti. Každý týden od úterý do pátku ráno od 7.00 do 9.00 jsou v kavárně firemní meetingy - v daný den každý týden stejná firma či skupina firem. Další akce, které se tam konají, jsou třeba oslavy narozenin (minulou neděli jsem tam byla na oslavě 70. narozenin - 40 pařících důchodců :D fakt mě to bavilo, povídat si s nimi, obsluhovat a k závěru večera hlavně pozorovat :D ti to teda uměli rozbalit!!! Všechna čest!), svatby, čajové dýchánky, rodinné oslavy a spoustu dalších.

Další pozitivum, které jsem zatím vysledovala je, že v tomto podniku se nejen buzeruje, ale i chválí v průběhu dne za dobře vykonaný úkol, práci, servis, úklid..za cokoli. To je moc příjemná změna, na místo poslouchání jen toho, co dělám špatně.
Kolektiv je tam taky fajn. Jak už je tady v Aucklandu zvykem, personál je velmi multikulturní :) . Ale není to na škodu, člověk se dozví spoustu věcí a má o čem si povídat.
Kavárna je myslím si vedená velmi schopně. O personál se stará především směnová manažerka Kristina (velmi příjemná mladá slečna z Ruska), případně majitel Andrew (pokud není přítomna ona), který s námi běhá po place a pomáhá, když je hodně narváno. Tím pádem nás všechny učí dělat věci stejně a vyhnou se tak problému, který mě celkem točil.
Pro mě, jakožto milovníka zeleně, kytiček a všeho podobného, je velmi důležitá a příjemná i poloha kavárny. Leží uprostřed Domain parku, kousek od Muzea, obklopena ze všech stran přírodou a výhled je opravdu krásný. I to člověku dodá jakousi energii navíc :) .

Hned vedle kavárny přes cestu je turistické návštěvní místo, podle kterého nese naše kavárna název - Wintergarden. Celý areál se skládá ze dvou velikých skleníků, mezi kterými je jakési kamenné atrium s fontánou obklopenou lavičkami uprostřed a kapradinového minipralesu.

Viz fotogalerie na zonerama.com. Vzhledem k tomu, že naše kavárna je hned přes cestu, spousta turistů navštěvujících skleníky zamíří i k nám a zapříčiňuje nemalé tržby :D . Po pár velmi humorných zkušenostech jsem shledala, že bych se měla začít asi učit Mandarínštinu :D.
Nejlepší zážitek s čínskou turistkou byl v pondělí. Všichni tři na směně (já kolega a manažerka) jsme brečeli smíchy...a pak to zabil kuchař :D ...musela jsem odejít z placu se vysmát za roh, abych nepůsobila až tak moc neprofesionálně :D . K pultu přišla malá starší číňanka bez sebemenší znalosti angličtiny a začala velmi rychle mlít svým jazykem a divoce při tom ukazovat na sendviče ve vitríně. Tak jsme předpokládali, že si ho chce koupit..vytáhli jsme tác se sendvičema. To ji ale neuklidnilo..začala ještě více mávat rukama a vypadala, že každou chvíli začne na sendvič sahat a rozebírat ho, aby nám demonstrovala svůj záměr. Pak ta malá hlasitá paní najednou oběhla pult a začala hledat, jaká pomůcka by jí při vysvětlování pomohla. Během toho stále nezavřela pusu. Zbytek mých kolegů už to vzdal, zakrývajíc si rukama obličej a otírajíc slzy smíchu. Paní pak vytáhla z naší skleničky dvě brčka, uchopila je jako čínské hůlky a začala šťouchat do stále vytaženého sendviče a ukazovat na jeho náplň. Salát? možná chce jenom salát aby ho mohla jíst těma hůlkama...ne..nápad dobrý, ale ne...My už bezradně jen stáli a netušili jak tuto zákaznici uspokojit...Náhle se z kuchyně vynořil náš kuchař - chlap jak hora, co má neustále výraz, jako že někoho právě odkrágloval a vy můžete být další. Autoritativně a s vážnou tvář přišel k brebentící číňance a povídá něco jako: "či waitooo"...Na zlomek vteřiny všichni ztichli, protože jsme si mysleli, že vážně mluví čínsky..Pak se otočil a odcházel zpět do kuchyně, přičemž jeho kamenný výraz vystřídal záchvat smíchu, který mě totálně zabil a musela jsem se i já odejít vysmát do ústranní :D . Číňanka pak zmizela ani nevím jak... Ale...Vrátila se asi za deset minut a koupila si jeden sýrový bochánek...Teprve v tu chvíli jsme pochopili...Číňanka při nákupu bochánku začala divoce mávat rukama ve snaze předvést ptáka...Chtěla prostě kousek chleba nebo pečiva aby mohla v parku krmit kachny, holuby a vrabce :D.
To se fakt nedá ani popsat tak barvitě, jak to ve skutečnosti bylo :D.

No a to jsou zatím moje nové zážitky a postřehy ;). Uvidíme jak se to bude vyvíjet dál.

Měsíc a půl v práci - náhlédnutí za bar a do místní politiky kavárny.

...14. října 2015
Lenost mě přemohla a pár týdnů jsem se nedostala k psaní. Ale to nevadí, protože uběhlý čas vyplní a představí aspoń fotky na zoneramě.
Tak alespoň stručně. Druhý týden v září jsem už nastoupila do práce v kavárně Columbus coffee. První týden to bylo trochu krušné a přiznávám, že jsem si mnohokrát připadala jako idiot. Předevšm kvůli angličtině. Není to lehké rozumět lidem se silným přízvukem, kteří navíc často mluví potichu a s hlavou skloněnou dolů (dívajíc se na displej kasy) a ještě k tomu ve špičce, kdy je všude kolem rachot a šrumec. Na druhou stranu to bylo jako hodit neplavce do vody..holt jsem se musela naučit rychle. Zpětně hodnoceno to možná bylo i lepší než v tiché malé kavárně, kde bych neměla možnost neustále trénovat a cvičit. Po pár dnech už jsem byla jako doma a všechno šlo v pohodě. Všichni kolegové byli od prvního dne moc milí a pomáhali a vysvětlovali co to šlo. Obzvášť jsem si oblíbila korejskou holčinu Honey. Možná i proto, že bydlíme blízko sebe a po práci spolu jezdíme vždy vlakem domů, což je zase další čas si popovídat i o něčem jiném než kdo si objednal steak s pečenými brambory nebo na který stůl přijde tohle capuccino. Spousta rádců kolem ale taky není uplně to nejlepší. S menšími problémy jsem se začala potkávat hned po pár dnech. Nejdříve jsem tomu moc nevěnovala pozornost, ale s postupným zhoršováním se zhoršovala i moje tolerance. Jak už jsem řekla, všichni byli moc milí a nápomocní. To stále platí. Problém je ale v tom, když máte radilů kolem sebe 8 (v různé dny při různých směnách) a každý vám radí dělat stejnou věc jinak, protože on to tak dělá a jeho způsob je nejlepší. Takže když vás někdo upozorní po třetí, že něco děláte špatně nebo jinak než je zvykem, ještě to zkousnete, ale když je to téměř každou směnu nějaký problém, začnete si velmi brzy připadat jako idiot, který ani po pár týdech skoro denní práce nic neumí a pořád musí být hlídán a kontrolován. No, vydržela jsem to měsíc a pak už jsem lehce vyšuměla a postěžovala si. Nakonec jsem si smířila s tím, že to asi stejně neskončí, tak je prostě to lepší ignorovat a dělat si to po svém, i když to způsobí, že připomínky nepřestanou.
Po měsíci a půl v práci už zvládám celkem bez problémů všechny úlohy a činnosti, které jsou zapotřebí. Pravda kromě dělání kafe, protože na to jsou tam jiní zkušenější baristi. Zvykla jsem si na pravidelné zákazníci, kteří chodí téměř každý den pro stejnou objednávku, naučila jsem se názvy a vzhled všech jídel a mimo jiné taky celkem rychlou schopnost uklidit a zavřít kavárnu. S tím souvisí jedna další malá nepříjemnost, na kterou jsem narazila. Prakticky každá moje směna je odpolední, což znamená, že moje směna končí se zavírací dobou kavárny a mojí povinností je vše uklidit, umýt vytřít a připravit na další den. Bez rozpaků přiznávám, že je to celkem náročné každý den umýt tunu nádobí, zamést, vytřít, uklidit a zabalit jídlo z vitríny a celkově udělat vše co se během zavírací směny dělá. Po asi dvou týdnech jsem si sice zvykla a alespoň nám to jde společně rychle, to ale neznamená, že jsem s tím tka uplně spokojená.
Při mé první návštěvě při přijímacím pohovoru mi manažerka řekla, že potřebuje někoho na ranní směny od 6.00 nebo 6.30. Byla jsem nadšená, protože ať už jsem kdy dělala jakoikoli práci, ranní směny jsem měla všude nejraději. Je to méně náročné, čas utíká rychleji a člověk přijde třeba v jednu nebo ve dvě domů a má ještě ceé odpoledne volné. Kromě ranní vstávání to má vlastně samá pozitiva. No za měsíc a půl jsem měla jednu jedinou ranní směnu. Většinou totiž moje směna začíná ve 12.00 . Což je sice fajn, protože se člověk dobře a dlouho vyspí, ale celý den je tak jako tak zabitý. Vstanu v devět, nasnídám se, ustrojím a zbývá mi třeba 1,5-2 hodiny času než musím do práce. A co s tím? Na výlet těžko, to je málo času ...Takže člověk sedí ráno u počítače a to je celé...večer zmožený po práci sní večeři a už se mu zase nic moc nechce. Takže už jsem trošku naštavná, protože mi to přijde lehce nespravedlivé.
Abych to trohu upřesnila o co se tak nějak jedná. Naše kavárna je franchisa a majitelkou je Indka. Co jsem se tak do teď dozvěděla, tak tuto pobočku vlastní asi tak rok. Na pobočce není žádný manažer nebo vedoucí, pouze majitelka, která sedí v kanceláři v kavárně každý všední den a bedlivě nás sleduje na kamerách rozmístěných po celé kavárně. To že zde není žádný manažer je mimo jiné i důvod mého rozhořčení ohledně poučování z různých stran. Všichni učí všechny a každý jinak a po svém. Není žádná jednotná cesta. Při práci se samozřejmě povídá, takže se člověk dozví spoustu věcí. Jak je vidět, paní majitelka je sice moc milá a příjemná, ale když něco slíbí buď se člověk nedočná a nebo to trvá opravdu hodně dlouho než se věci začnou hýbat. Tak nějak to asi bude i s mojí pracovní dobou a náplní.
Ranních směn se asi nedočkám...to už snad radši ani nedoufám. Ale jedna věc mi opravdu celkem vadí. Při přijetí jsem žádala o práci na plný úvazek. A tu jsem taky dostala. V mé smlouvě se píše, že bych měla dostat 32-40 hodin za týden. Při přijímacím pohovoru jsem byla ujištěna, že pokud chci pracovat, klidně můžu mít i víc než 40 za týden. S tím že první 2-3 týdny budu mít méně hodin, dokud se trochu nezaučím. S tím jsem souhlasila..je jasné že nemůžu pracovat denně 8-10 hodin, když ještě nic neumím a neznám. No tři týdn uplynuly a já dostala mailem rozpis na další týden. Součet mých hodin byl opět asi tak 26. Nejdéle čtvrtý týden už jsem měla mít hodiny na plný úvazek, tak jsem se ozvala a oznámila, že pokud nemůžu mít dostatek hodin tak ok, ale najdu si  této práci ještě jednu a nebo tam skončím a najdu si práci jinou. Byla jsem ujištěna, že hodin budu mít hned od dalšího týdne už spoustu, protože jedna slečna, co nastoupila společně se mnou, končí a já pokryju její hodiny. Tak fajn, řekla jsem si. A světe div se! Další týden jsem odpracovala 42 hodin. Párada, konečně slušná výplata, ze které se něco může podařit našetřit třeba na výlety. No a pak přišel rozpis na další týden (tedy tento týden) - zase jen 29 hodin a tři ranní směny vypsané pro nově přijatou holčinu...To je vtip? ...No a tak jsem si našla ještě jednu práci. Je to opět práce v kavárně, která je nedaleko od té mé současné. Původně jsem měla v plánu pracovat tak jako do teď na plný v té první a jen jednou či dvakrát týdně zajít do té druhé jakože vedlejšák. Jenže pak jsem zjistila, že jsem dostala zase málo hodin a navíc, že v té druhé kavárně bych měla vyšší plat a navíc je tu možnost dostat tam plný úvazek. A tak se tak stalo, že zítra (ve čtvrtek 15.10.) mám první směnu v druhé kavárně. Uvidím, jak se mi tam bude líbit a jestli podniknu nějaké kroky, ke zlepšení svého pracovního života :).
No, tak jsem si veřejně postěžovala :D . Shrnula bych to tak, že Columbus je krásná kavárna, moc se mi tam líbí (až na ty šíleně předražené produkty - bez své 50% slevy bych si tam nekoupila asi muffin..), jídlo je moc dobré, kolegové jsou fajn...jen to vedení to trochu kazí no :).

Náš první týden - honba za prací, úřady a bydlení

 31.8. - 7.9.2015
Posledně jsem skončila příletem. No vzhledem k tomu, že dneska už jsou to tři týdny co jsme dorazili, tak budu občas trochu lovit v paměti sled událostí...ale nějak to zvládnu. To je tak, když se věci odkládají a nedělají průběžně :).
Hned druhý den po příjezdu, tedy v pondělí, jsme vyrazili úřadovat. Tím myslím zařizovat še potřebné k životu na Zélandu. Kousek od bytu Diany a Štěpána bylo ochodní centrum, kde byla i pošta, což je místí "úřad" téměř pro všechno. Přepsání auta na jinou osobu, otevření bakovního účtu u Kiwi banky, žádost o IRD číslo. To vše se zvládne na poště. No o to lépe pro nás, nemuseli jsem tak běhat po deseti různých místech. Vyčekali jsme frontu a dostali se k okýnku, kde nás pán čekající za přepážkou pobídl, že jsme na řadě. Tak proběhla první srážka s nefalšovaným novozélandským přízvukem. I když to byl možná až přílišný extrém :D . Já i Kuba jsme měli pohle přišpendlený na pánových rtech a snažili se zachytit, co nám to povídá. No mnohokrát bez úspěchu...člověk si připadá trochu jako idiot, když se musí pořád dokola ptát "cožee?, pardon prosím ještě jednou? co jste to říkal? můžete to zopakovat?". No ale nakonec jsme se nějak domluvili. Oba jsme vyplnili formulář žádosti o IRD číslo a spolu s kopií pasů (a možná i mezinárodních řidičáků, co ti teď ve změti papírování nevybavuji) odeslali. Vyřízení trvá, jak nám bylo řečeno, cca 10 pracovních dnů. Tím jsme celkem úspěšně vyřídili jednu formalitu - IRD číslo. Ještě než jsem šli na poštu jsme si oba koupili simku Skinny a na ní i kreditový voucher s dobíjecím kódem. Můj fungoval celkem bez problému. Kuba se už od začátku trochu potýká se slabým a nebo vůbec žádným signálem (pozn. problém přetrvává dodnes :) ale trochu se to zlepšilo ;) ), ale alespoň jsem měli telefonní čísla, která jsme mohli uvádět jako kontaktní. Takže to byla další formalita - telefonní číslo. Poslední co nám zbývalo, byl bankovní účet. Ten jsme chtěli založit v tu samou chvíli, kdy jsme žádali o IRD. Trochu se to ale zkomplikovalo, protože jsme neměli kopii nějakého dalšího dokladu a doklad nebo důkaz o naší adrese (úřední dopis na naše jméno z banky, od auta, od telefonu,..). Proces založení účtu jsme tedy začali s tím, že ho dokončíme později až nám přijde nějaký dopis do schránky na naše jméno. Jednu věc jsme ale udělat ještě mohli. Převedli jsme auto na Kubu.
Takže: telefonní čísla jsme měli, o IRD zažádáno a bankovní účet skoro taky hotov. Po návratu domů tedy započal internetový hon za prací. Oba jsme otevřeli naše staré životopisy z Kanady a upravili aktuální údaje jako právě telefonní číslo nebo adresa a hurá na věc. Prošli jsme miliony stránek, inzerátů a nabídek práce. Každý jsme hledali trošku něco jiného, takže každý u svého počítače a datlovali jsme do klávesnice až se z nás kouřilo. Během hledání práce jsme hledali zároveň i vlastní bydlení. Kuba našel pár bytů, které byly cenově přijatelné a tak jsme začali sjednávat schůzky a prohlídky. Většina bytů, které jsme našli, byla v centru města. Musím říct, že mít auto je super. Ale ne když potřebujete zaparkovat v centru Aucklandu. Na první dvě prohlídky bytů jsme jeli hodně brzy s tím, že budeme mít čas a tak projdeme okolí a poptáme se třeba na práci, roznesem pár životopisů atd. Ještě to jsem nepočítali s tím, že hodinu budeme jezdit po městě a hledat místo na zaparkování. Nutno ještě zmínit, že ten den to byla moje vůbec první jízda na Novém Zélandu po levé straně silnice, s volantem v autě na pravo, řadicí pákou na levo a prohozenými páčkami směrovek, světel a stěračů pod volantem. Troufám si říci, že po hodině ježdění v centru jsem si zvykla velice rychle. Nebyla totiž jiná možnost. Nakonec jsme vzdali hledání parkování zadarmo a postavili se na prnví místo, teré bylo alespoň volné...i když placené. První byt nebyl uplně špatný, i když trochu zatuchlý. Rozhodující věc ale byla, že byt byl bez možnosti parkování. Což se po zkušenosti z téhož dne stalo jednou z hlavních priorit hledaného bytu. Druhý byt byl naproti přes ulici téhož dne. Už při vstupu do baráku člověka udeřil do nosu neodbytný zápach..a to jsme ještě netušili, že je cítit v celém domě. Dojeli jsme s agentem do třetího patra, kde nám ukázal byt. Byl velmi podobný jako ten první. Taková menší vybavená garsonka s balkonkem. Pak nám řekl, že v domě je ještě jeden byt k pronájmu a tak vzal celou skupinku hledačů ještě o dvě patra výše. Tento byt byl o hodně větší, nešlo už o garsonku ale slušné 1+1. Co nás ale překvapilo, že tenhle větší byt byl za uplně stejnou cenu jako ten první maličký. Předpokládáme, že důvodem byl šílený smrad, který dost možná nešel vyvětrat...Nepřekvapilo by nás, kdyby přímo pod bytem byla kuchyně špinavého čínského bistra..No každopádně ani tyyto dva byty neměly parkovací místo. Takže nebylo mco co řešit. Navíc na ten smrad bych si opravdu nechtěla zvykat a ani nevím jeslti bychom to zvládli. Vrátili jsem se tedy domů a promazali seznam dalších bytů v centru, které jsme se chystali navštívit. A hledání začalo nanovo. Mezitím volali Kubovi asi ze dvou až tří agentur. Jenže práce přes agenturu znamená nižší plat. Takže si je nechal v záloze a hledali jsme dál.
Mně si ve středu pozvali na dva pohovory. Na oba jsem šla ve čtvtek. Jeden byl do juice baru - řetězec s pobočkami hlavně ve velkých nákupních centrech (prakticky totéž jako jsem dělala v Čechách jenom bez zmrzliny :) ) a druhý do kavárny. Na pohovor do juice baru jsem byla pozvaná na 9 hod ráno. Po příchodu jsem zjistila, že se mnou ještě dalších asi 20 lidí z nichž tak 15 byli asiati, 3 trochu tmavší, já a ještě jedna běloška :D . Povor probíhal tak, že jsme se jeden po druhém střídali u "vyslýchacího stolečku", každý měl cca 2-5 min. Takže já jsem šla nakonec až skoro poslední těsně před desátou hodinou. Tentýž den jsem měla v poledne ještě druhý pohovor v kavárně. Tam už jsem byla sama a trval asi půl hodiny. Probíhal moc dobře, takže jsme se s manažerkou kavárny dohodli na pátek na zkušební neplacenou směnu na tři hoďky. Odpoledne, když jsem se vrátila domů, jsem dostala mail z juice baru, že jsem postoupila s pohovorů a pozvali mě na zkušební neplacenou směnu. A na kdy asi tak? no jistě na tentýž den a hodinu jako zkušební směna v kavárně. Paráda...člověk týden hledá práci a pak hned první dva pohovory dopadnou úspěšně. Jenže rozdvojit se nemůžu a tak jsem si vybrala zkusit štěstí v kavárně, která mě lákala víc než juice bar. A vyplatilo se :) . Po pěti dnech od příjezdu jsem už podepisovala smlouvu na plný úvazek jako servírka  kavárně s restaurací ;). Kuba stále ještě hledal, ale už jen to, že jeden z nás bude mít příjem bylo pozitivní pro oba. Ke konci týdne jsme dokonce sehnali i byt, který se nám líbil, majitelka byla příjemná, měl vlastní parkovací místo a dokonce k mé velké radosti i zahradu se záhonkama na kytičky (i když poněkud neudržovanou - ale pracuju na tom :) ). Jediný problém pro mě byl, že byt byl trochu daleko od mé práce. Teda "daleko" je trochu relativní pojem. Autem to bylo 12 min., jenže kavárna nemá vlastní parkoviště a je prakticky nemožné tam zaparkovat. Ale Kuba se do bytu zamiloval na první pohled a já bych asi neměla to srdce mu říct že ne, i kdybych měla jezdit do práce každý den hodinu. Kuba mi navíc slíbil, že když to nepůjde jinak, klidně mě bude do práce každý den vozit (a to věděl že ranní směna mi začíná v šest hodin :D, kdo zná Kubu a ví jak vstává, chápe, jak velká laskavost by to od něj byla ;) ). Takže jsme souhlasili a druhý den jeli zaplatit nájem, kauci a podepsat smlouvu.
A v pondělí večer po mé první směně v práci jsme se stěhovali do vlastního nového bytečku. :)

Cesta na Zéland aneb tři dny na letadlové stravě

   Balení...No, začala jsem v pondělí hromadou na gauči v obýváku a pak jsme odjeli s maminkou na výlet na hory. Vrátily jsme se ve čtvrtek odpoledne. Cestou domů jsem spěchaly, protože dovoz obývací stěny byl domluven na druhou hodinu a m uvízly v zácpě v Náchodě. Ale na kluky dopravácký se dá spolehnout i tak...14.07 volali, že se strašně omlouvají, ale dorazí až mezi třetí a půl čtvrtou, že musí ještě do Hronova. Takže jsme piánko dojely dom, uvařily kávu a čekaly. Chlapec přijel po třetí s náklaďáčkem k baráku a odnosili jsme společně pár balíků prkýnek na stěnu a komodu. Doma jsme zjistily, že balík s komodou je odřený až na dřevo a jedno prkno škrábnuté..mají štěstí, že to nebude vidět, jinak bychom je hnaly!! :) Takže k mojí hromadě krámů v půlce obýváku přibyla druhá hromada prkýnek nábytku, čekajícího na složení. Škoda, že jsem ještě ten večer odjela...já bych si tu stěnu tááák složila :) . No jo no, třeba až se vrátím, bude ještě v krabici :D .

   Tak jsem to tak jako pomalu začala skládat do kufru. A do krosny ...A do příručního zavazadla. No nevezla jsem si toho zrovna málo, přiznávám.. Když se to odpoledne Kuba stavil na chvilku a vidět tu moji hromadu, tak jsem skoro dostala vyhubováno hned ve dveřích :D. No limit na dvě zavazadla byl 40 kg plus ještě 8 příruční. Do toho jsem se jako vešla i s rezervami. Ale nepochybuji, že se spoustou věcí se tu rozloučím, donosím a s těžkým srdcem vhodím, tak snad budu mít zpátky více místa. No povíme si za rok :D 

   Po mírném přerovnávání jsem zabalila. Měla jsem trošku dilema, co si vzít na sebe na cestu, protože když jsme odjížděli, v Čechách bylo dost teplo, ale co jsem tak koukala na počasí v Aucklandu, tak na nás čekal pěkně deštivý a chladný týden. Nakonec jsem ale asi zvolila dobře.

   Cca v 1.15 v pátek ráno přijel Kuba s mamkou k nám před barák, porovnali jsme kufry do auta, popusinkovala jsem Saginku, rozloučila s Vojtou a vyrazili jsme směr Praha letiště. Jeli jsme po staré silnici a cesta byla celkem bez zdržování nebo komplikací. Kuba cestou trochu vytuhnul..já to v autě nějak neumím, tak jsem byla sice trochu pytlem praštěná, ale bdělá. Cesta byla v pohodě, jen po Praze jsme se maličko zamotali. Ale to už se vzbudil Kuba a zkušeně navigoval přes centrum, kam jsme se tak trochu omylem dostali. Na letiště jsme dorazili včas s dostatečným předstihem. S milým pánem na přepážce u odbavení jsme se zakecali tak, že jsme tak trochu pozastavili frontu čekající za námi. Ale milý personál ve sužbách vždycky potěší. Zavazadla byla v pořádku a navíc nám vyšel vstříc a podařilo se mu na druhý let z Amsterdamu do Taipei přesunout naše místa v letadle, takže jsme seděli sami na dvousedačce, jeden do uličky a druhý u okna.

   Letový itinerář byl plánovaný následovně: odlet Praha 7.00 do Amsterdamu. Tam přes pět hodin čekačka, pak z Amsterdamu do Taipei s mezizastávkou v Bangkoku, necelých 11 hodin čekání v Taipei a pak z Taipei s mezizastávkou v Brisbane do Aucklandu.

   Cesta do Amsterdamu trvala ani ne hodinku a půl a tamější letiště je nám už dosti známe, takže jsme docela i věděli kam jít, kde se najíst a podobně. Stejně jsme ale po probdělé noci cestou na letiště byli dost unavení, takže já lehce zadřímla na lavičce s hlavou u Kuby na klíně a on mezitím koukal na seriál na noťasu. Skoro nás až překvapilo jak těch pět hodin uteklo. Nasedli jsme do letadla do Taipei. Celkově i s mezipřistáním trval let přes 16 hodin. V Bangkoku jsme museli vystoupit s letadla, udělat si malé kolečko na letišti přes jednu kontrolu a zase jsme se vrátili zpět k letadlu, kde už zase probíhalo naloďování. Docela jsme oba uvítali cca hodinové protažení a procházku po mnoha hodinách v letadle. Mrtví a rozlámaní jsme dorazili do Taipei, kde jsme měli strávit přes 11 hodin na letišti. Už od přistání mi bylo tak nějak docela hodně špatně a na nějaké courání po letišti jsem neměla sílu ani náladu a Kuba vlastně taky ne. Našli jsme nutná místa pro mnoho hodin čekání jako záchody, občerstvení a sezení/ležení a většinu času strávili na parádních lehátkách, na jejichž uvolnění jsme číhali asi tak hodinu :D. Byly u nich dokonce i zásuvky, takže jsme napojili telefony a notebooky a odpočívali, koukali na filmy, občas pospávali nebo hledali už předem v inzerátech bydlení či práci. Jedinou nevýhodou byla dost silně puštěná klimatizace, která velmi nepříjemně foukala přímo na nás nad lehátkama. Mně byla zima celkem velká a to jsem měla dlouhé kalhoty, mikinu, šátek na krku a ještě tlusté ponožky...Kuba chudák klepal v kraťasech, sandálech a košili ještě větší. Nakonec se přiblížila hodina odletu, tak jsem se vydali najít náš gate. Dorazili jsme abychom zjistili, že máme zpoždění cca 40 minut..tak jsme si zase počkali, během čehož jsme zjistili, že v čekárně sedíme s krajanem, který jakmile zaslechl češtinu, hned se k nám hlásil.

   Nakonec jsme přeci jen vyrazili na další několikahodinový let. Tentokrát necelých 13 hodin do Aucklandu. Zastávka v Brisbane byla opět na cca hoďku a půl, stejný proces s jednou kontrolou jako v Bangkoku. Poslední cca 3 hodinový let z Brisbane do Aucklandu už byla rychlovka. Po třech dnech strávených v letadle a na letištích převážně na letadlové stravě můj žaludek plakal a volal po opětovném normálním jídle. Ale zas abych jim nekřivdila. Jidla bylo opravdu dost a nebylo vůbec špatné. Ale přeci celou dobu s mačkajícím se žaludkem, změnami tlaku, nedostatkem spánku atp to nebylo uplně ono.

Po přistání v Aucklandu jsme se už nemohli dočkat až budeme mít konečně vše za sebou, vylezeme z letiště a řekneme si „JO!! Jsme na Zélandu!“. S obavou, aby nebyl žádný problém při kontrolách a s vízama, jsme vyrazili skrz letiště. A nestačili jsme se divit. Po letištním procesu při letu do Kanady a získávání pracovního povolení, jsme čekali podobně komplikovaný proces i na Zélandu. Ale opak byl pravdou. Prošli jsme asi tak jednou možná dvěmi pasovými kontrolami, paní úřednice se nás zeptala na pár otázek typu jestli tu už máme práci, jestli chceme cestovat a podobně a bylo to. Tak jsme pomalu tak šli s tím pasem v ruce a oba s otevřenou pusou koukali na svoje razítko v pasu a stále nechápali. „To je jako všechno? To je nějaký divný ne?“ No a tak jsme se jako staří poctivci ještě znovu vrátili zpět k paní úřednici s kolegou a znovu se jich ptali jestli to je opravdu všechno, co potřebujeme, abychom tu mohli rok zůstat a pracovat. Ubezpečili nás, že opravdu ano. Co jiného bychom vlastně taky chtěli, že jo. Tady nikdo nic moc neřeší, tak proč by měli úředníci na letišti :D . Tak jsme se vydali na poslední kontrolu – biosecurity aneb kontrola obsahu zavazadel, které jsme si mezitím vyzvedli. Ještě v letadle před přistáním jsme vyplnili vstupní kartu, ve které se prohlašuje a přiznává (případně zatajuje – což není samozřejmě náš případ) co všechno do země vezeme v zavazadlech. Tak trochu jsem se zamyslela, jestli ten pytel léků v mém kufru je v pohodě :D. Jedna z otázek byla také jestli máme použité campingové vybavení – dávají velký pozor, aby jim někdo nepřivezl třeba ve stanu zabalený nějaký hmyz atd. Tak Kuba zaškrtl, že teda stan vezeme. Takže když na nás došla řada, po několika otázkách o obsahu našeho kufru jsme se odebrali odevzdat stan na bezpečnostní dezinfikaci a vyčištění. To netrvalo 10-15 min jak nám tvrdil úředník, ale asi půl hodiny. Mezitím jsme se už našli s Romanem (kluk z Čech, se kterým jsem se po fb domluvila, že nám prodá auto a přijede pro nás na letiště).

   Z letiště jsme jeli budoucím naším autem. Vzhledem k tomu, že to byla moje první jízda vlevo, i jako spolujezdec jsem celou cestu měla pocit, že se určitě vybouráme nebo minimálně někde něco odřeme :D. Celou cestu jsem si říkala, že na to si rozhodně budu těžko zvykat až budu muset řídit sama. Roman nás dovezl „domů“ čímž myslím domů k Dianě a Štěpánovi, dalším dobrodincům, kteří nám pronajmutím svého bytu ulehčili velmi výrazně náš nelehký nový start v cizí zemi. Po příjezdu na nás nečekali v bytě jen oni dva, ale i velké překvapení. Po seznámení a prohození pár slov mezi sebou jsme zjistili, že kluci (Kuba se Štěpánem) jsou oba z Hronova, a že spolu jako děti hrávali fotbal a vlastně se znají už léta. A Diana je nevlastní ségra holčiny, se kterou jsem chodila na základku. Člověk objede půlku světa, aby na druhé straně potkal lidi se svého města :).

   Vše připraveno...začínáme bydlet, zařizovat a hledat ;) Ale až zítra!! Unaveni a spokojeni, že vše šlo tak hladce, jsme se šli pomalu uložit. Jediná nepříjemnost bylo počasí, které jsme zrovna nešťastně vychytali. Celý týden déšť, přeháňky, vítr a dost zima. Převléknout, vyčistit zoubky a hajat. Skoro jsme to tak provedli, jen s jedním šokem navíc. Sundala jsem ponožky a zjistila, že tak oteklé kotníky jsem nikdy v životě neměla :D. Ale po 36 hodinách v letadle se nebylo moc čemu divit ;) . Do rána to bylo lepší a další den už bez známek otoku. Ale přiznávám, trochu mě to vyděsilo ;) asi jsem si možnááá přeci jen mohla na ten let pořídit třeba punčocháče nebo vzít ty prášky co jsem plánovala a neudělala to :D . Poučení pro příště ;).

   Tak zítra začínáme :).